“Je to v hlavě” je dnes nejjednodušší vysvětlení a výmluva na porážku. A nikdo se nestará, co se v ní vlastně honí.

Říká Pavel Klimek, tenisový trenér a konzultant SportMind

Antuku zblízka zná od 6 let. Hrál v 1. lize v ČR a 2. nejvyšší lize v Rakousku. Posledních 25 letech se věnuje trenérství. Trénoval v Itálii, v Rakousku, kde úzce spolupracoval s Rakouským tenisovým svazem, pro místní klub vybudoval mládežnickou základnu. Je trenérem 1. třídy, vedl například daviscupového reprezentanta Adama Pavláska. Vychoval mistra Evropy do 16 let. Taky mistryni světa nebo vicemistrini světa do 14 let. Dnes se soustředí na děti, mládež a mentální přípravu. Ve své soukromé tenisové akademii organizuje soustředění tenistů, nebo tenisové turnaje vozíčkářů. Chce zlepšit systém vzdělávání trenérů.

Pozdě na kurtu? Nikdy! Pro trenéra je disciplína zásadní.

Současný systém školení je velmi zastaralý. Noví trenéři se učí stejně, jako se učili před 15 lety, bez ohledu na to, jaké jsou dnes trendy. To není dobré. Navíc opravdu malé procento trenérů se rozvíjí dál. V počátcích své trenérské přípravy jsem pravidelně jezdil na semináře do Rakouska. Můj bratr pracoval pro PBI (Peter Burwash International) a tak jsem se tam snadno dostal. To byla úplně jiná škola, velmi profesionální přístup. Důraz byl na komplexní osobu trenéra, jeho disciplínu, přípravu. Vštípil jsem si tam třeba, že trenér musí být na kurtu včas, mít ho připravený, sám být upravený. Není možné přijít upocený ve špinavém tričku. Ohledně tréninku bylo dané, že pokaždé se musí hráč něco naučit. K těmto návykům jsem si časem přidal vlastní osvědčený způsob přípravy. Učím tenisty vždy nějakou prioritní věc, konkrétní fundament úderu, na tu činnost se zaměřím, a zbytek se k tomu dotváří. Nikdy jsem se nebál vymyslet a vyrobit svou vlastní pomůcku, jednou z nich je třeba zipová placka do rakety. Tím dá dobře naučit nastavení rakety na volej.

Chtěl bych předávat informace, které jsem v trenérství nasbíral, dalším novým trenérům. Organizuji semináře pro trenéry i rodiče, pro mladé sportovce. Nebude to jen o pomůckách a manuálech ke cvičení. Přizývám také fyzioterapeuta, kondičáka, a nesmí chybět ani mentální stránka. Tu bych chtěl zapojit do práce s mladými jako prevenci. Ve věku 10 – 14 let v běžných případech nepotřebujete pracovat s psychologem, stačí vstupní mentální diagnostika a to, aby změnil pár věcí trenér a rodič. Větší péči zasluhují mladí tenisté v době, kdy přestupují do dospělých. A děti, ty potřebují mít jen radost a chuť sportovat a rozvíjet se. Systém jde ale opačným směrem, na 1. místě jsou body a umístění v žebříčku.

Ambice rodičů jsou větší než ambice dětí. Zapomeňte na žebříček a body. A rozlište hloupou chybu od té dobré.

V závodním tenise se vždy zajímám o kompenzaci svého svěřence, strečink, výživu, mentální přípravu. atd. Ve svém klubu chci po svých svěřencích, aby se o sebe starali, nechci, aby byli tenisem přehlcení. V každém měsíci alespoň jeden víkend musí mít volný. Mými svěřenci jsou všichni, kteří se chtějí ve své hře zlepšovat. Od dětí, mladších a starších žáků, juniorů. Ale také dospělí. Nejvíce zkušeností mám v oblasti dětí, mládeže a juniorů. Nejsem trenérem, který by si vybíral svěřence a chtěl trénovat jen talentované děti, nebo děti bohatých rodičů. Pro mne byla vždy nejdůležitější svěřencova chuť na sobě pracovat a posouvat se dále. Práce mě musí bavit a mělo by to být oboustranné. 

Vždy na začátku spolupráce říkám, že pro mě výsledky, body a žebříček nejsou důležité a nezajímají mě. Dodnes ani nevím, jak se vypočítávají body do žebříčku, ale věřím tomu, že většina rodičů to ví jako první, jakmile jejich dítě začne hrát turnaje. To jsou ty ambice. Objeví se ještě dříve, než vůbec zjistíme, zda bude dítě tenis bavit. Snažím se to posouvat jinam, většinou mám štěstí, že svěřenci i rodiče mi od začátku naší spolupráce věří, máme ji založenou na upřímnosti a důvěře. Taky jsem se vždy snažil vést svěřence v tréninku i zápase k tomu, aby se učili rozpoznávat dobrou chybu a hloupou chybu. Naučit je pochopit, že chybovat je lidské, a že chyby děláme všichni. I světoví hráči je dělají, ale nedělají hloupé chyby, tzn. že neudělají dvakrát stejnou chybu po sobě, a že chyby děláme proto, abychom se mohli zlepšovat. Před zápasem, ať byl jakýkoliv, jsem vždy říkal, že přístup prodat vše, co umí, co trénují, je jediná cesta k tomu, aby byli lepšími hráči. Prohrát, prodat vše, co umím, přece nevadí, pokud je soupeř lepší, ale vyhrát a neprodat co umím, mě nikam neposune. Vždy jsem to přirovnával k učení se cizímu jazyku. Můžeš se učit stovky slovíček, ale pokud je nebudeš používat k mluvení, mluvit se nenaučíš. 

Každá věková kategorie má své specifika, ale nejdůležitější je, aby to hráče bavilo a tréninky byly komplexní a koncepční. Mým nejčastějším doporučením bývá „neřešte výsledky a body“. Samozřejmě, že strava, spolupráce s fyzioterapeutem a mentální příprava musí mít své místo v celém komplexním programu sportovce. Bohužel tomu tak ve většině případů nebývá, protože se u nás vše již od začátku směřuje k honbě za body a žebříčkovému postavení. Ambice rodičů jsou větší než ambice dětí, což se projevuje nejen na zdraví hráčů, ale i na jejich mentálním stavu. Spolupráci s fyzioterapeutem se ve většině případů řeší, až v momentě, kdy se hráč zraní, což je následkem nejen jednostranné zátěže, ale také neadekvátních tréninkových dávek. Mentální stránka je kapitola sama o sobě. Často jsem v minulosti, ale i v současnosti slýchával od rodičů i trenérů, když se baví mezi sebou po zápase nebo o zápasech předešlých: „To je v hlavě, zase to prohrál hlavou.“ Ale nikdo neví, co se v té hlavě hráči, hráčce honí, na co myslí, čeho se bojí atd. Je to to nejjednodušší vysvětlení a výmluva na porážku. 

Do hlavy se dá “podívat”. I dítěti. Dospělý vám řekne, co se mu asi děje. I když se často plete. Za děti mluví spíše rodiče.

Mentální oblast je velmi široká, může se v ní vyskytnout cokoliv. Technika, taktika a kondice se dají naučit bez problému. Do toho vidíme. Do hlavy vidíme málo. 

Trenér není psycholog, ale může být dobrým mentálním koučem. Když ví, co má dělat, čeho se vyvarovat, aby hráči mohl pomoct. Nedívat se očima kouče, ale očima hráče. Pocit hráče navíc nemusí být stejný jako kouče, je většinou odlišný. Trénujme tak, jak by to potřeboval každý konkrétní hráč. Takto jsem to vždy dělal. Ale byly doby, kdy jsem si občas nebyl jistý, jak to kdo potřebuje. A dost možná bych ani jiný názor nepřijal. Dnes je to jinak. Našel jsem si nástroj na prevenci i rozvoj mentálního stavu sportovce, toho využívám a doporučuju to i dalším trenérům. Vývoj jde dopředu. Informací je zbytečně hodně, ale je třeba se v nich vyznat a vybrat ty dobré.

Se SportMind jsem se potkal, když si jej s mentálním koučem Rosťou Helštýnem zkoušel můj svěřenec Adam Pavlásek, diagnostikou pak prošel celý tým. Nejprve jsem přemýšlel, jak je to možné, že mě na základě asociací k barvám někdo naprosto přečetl. To zrcadlo, které jsem viděl, mě posadilo na zadek. Totéž vnímal i Adam. A pak mě zajímalo, co já jako trenér můžu zlepšit. A odpovědi jsem dostal. Teď, co znám SportMind mnohem více než předtím, a vím, co dokáže, musím říct, že neznám nic lepšího, co by svou hloubkou, množstvím, rychlostí a hlavně formou dokázalo poskytnout informace trenérům, rodičům i hráčům. Informace, které jim mohou hodně pomoct a zlepšit, zefektivnit a nastavit jak tréninkový, tak rozvojový proces hráče. U mládeže vidím tento nástroj jako prevenci, kterou můžeme předejít spoustě větším problémům, které my řešíme jako vše ostatní, až v momentě, když už je problém zbytečně daleko a ta cesta je následně o to těžší a delší. 

Nastavení sportovce, které má smysl.

Trenér nebo mentální kouč s diagnostikou SportMind může posunout lidi k tomu, aby více využili svůj potenciál. Je to o tom poznat hráče a vědět, jak s ním jako trenér pracovat. Rozvíjet jeho silné stránky, ne trénovat jen ty špatné. A takto se dá pracovat s dítětem i dospělým, který občas svůj pocit umí sdílet, byť ne vždy odpovídá realitě. 

Nedávno mi můj svěřenec řekl, že se cítí dobře, ale po 5 minutách řekl, že nějak nemůže. Dopředu jsem mu udělal diagnostiku na energii. Vyšlo mu, že jí má velmi málo. V tréninku to brzy potvrdil, i když si tak zpočátku nepřipadal. Upravil jsem tréninkový plán. Střídal jsem cvičení, zařazoval často pauzy. Druhý trénink, měl energii vysoko, zvolil jsem těžký trénink a zvládal to supr, s žádným cvičením neměl problém. Věděl jsem, že když je v tomto nastavení, tak ho můžu posunout i na těžší věci, které by v jiném neměly smysl.

A když trénuju s menším dětmi, často si to, kolik mají energie nebo jak se celkově cítí, ani neuvědomují. Neodpoví, neví jak. Zato za ně odpoví rodiče. Ti často mluví za své děti.

Vždycky se u tenisu říkalo, že je vše v hlavě, ale nikdy jsme se v tomto nikde neškolili a jako trenéři s hlavou systematicky nepracovali. Jsem rád, že už mohu zařadit do péče o svěřence i tento aspekt. Můžu dostat konkrétní odpovědi a zachovat se podle toho, co se hráčům “v té hlavě skutečně honí.”