Pracovat s vlastní hlavou se dá nejen ve sportu

Tvoje kariéra byla donedávna spojena s volejbalovým míčem. Nechybí Ti možnost občas si do něčeho udeřit?

Občas můžu zkusit udeřit přítele, ale to má pak adekvátní odezvu 🙂 Volejbal už mi ale až tak nechybí. Jsem vysoutěžená a neměla bych už ten správný drajv. A vlastně ani energii přesvědčovat mladší hráčky, aby více makaly. Patří do jiné generace, vidí věci jinak než já či mé vrstevnice, mají jinou výchovu. Už bych z hraní neměla radost.

Cesta aktivního sportovce do sportovního managementu je zřejmě docela přirozená. Ty ses vydala do oblasti mentální přípravy sportovců a pracuješ pro SportMind. Čím Tě tato oblast zlákala?

Já potřebuji v práci vidět smysl, chci, aby to někam směřovalo. Mentální koučing sportovců mi přišel smysluplný, proto jsem se rozhodla jít tímto směrem. Je to oblast, která je hodně rozhodující, ale moc lidí tomu nedává váhu. Je to tak aktuální a upozaďovaný aspekt přípravy, o kterém všichni, často nevědomě, mluví, ale neumí ho pojmenovat, tím hůř řešit. Přitom se většinou jedná o nějaký detail nebo maličkost, která jde vyřešit hladce.

Ale když se s mentální přípravou správně pracuje, tak jsou vidět výsledky. Mně tuto pozici seslalo asi samo nebe. Člověk vlastně neustále řeší nějaké vazby a vztahy okolo, a to ať už hraje nebo pracuje. Zabýváme se tím všude. Takže je fajn do toho proniknout. A navíc můžu pomoct ostatním.

Byla mentální stránka součástí Tvé pozornosti již v době, kdy jsi aktivně sportovala? Měla jsi Ty sama někdy potřebu v této oblasti něco posunout/odstranit, atd.? Byly i momenty, kdy jsi cítila, že Tvému týmu by pomohla práce v tomto směru?

Určitě to bylo téma. Měla jsem jednu sezónu hodně náročnou, v létě jsem potřebovala regenerovat, a měla jsem takovou krizi, že jsem chtěla s volejbalem skončit. Cítila jsem obrovský psychický tlak. Od trenéra, od okolí. V tu dobu bych určitě potřebovala podporu.

Myslím, že jinak jsem měla silnou hlavu. Sama jsem si četla knížky o mentální přípravě a osobnosti člověka, rozvoji jednotlivce. Ale až nyní, když člověk ví, co je možné s týmem dělat, přijde mi škoda, že jsme to nikdy nedělali. Určitě by nám to pomohlo.

Máš zkušenosti s fungováním týmů různých národností. Dají se z Tvého pohledu nějak shrnout rysy týmů či hráčů jednotlivých národností? Vyžaduje práce s těmito národnostmi jiný přístup nebo je to u všech národností obdobné?

Myslím, že neschopnost pochopit rozdíly ve výchově i životních postojích jednotlivých národností, je přesně to, co zpomaluje týmový růst i integraci cizinců v týmech.

Mnohdy cizinky drží pohromadě, takže se samy podržely mezi sebou. Ale nikdo neřeší, že jim to nejde, proč špatně zapadají do týmu. Většinou jsou přizývány do týmu pro to, aby byly jeho posila, a tak jsou v krizi vystaveny ještě většímu tlaku, aby více makaly.

Jaké jsou vlastně Tvé zkušenosti s mentální přípravou, spoluprací se sportovními psychology, atd.?

Více méně nulové. V Čechách se prozatím uplatňuje jediná rada – dojděte si na pivo. Pořád se sice něco probírá a řeší, když se nedaří, jsou něžnou politikou mítinky s vedením nebo trenéry, ale po původu problémů se nepátrá.

Když pomineme individuální práci s psychology, byla by namístě minimálně týmová sezení, práce s mládeží, anebo s hráčkami, co se vrací do tréninku po těžkých zraněních.

V nároďáku v prvotních výběrech nám dělali testy. Ale to byly spíš IQ testy, nárazově přijela i psycholožka, ale efekt sezení jsem až tak neviděla. Spíš jsme se vypovídali.

V zahraničí jsem byla do roku 2015, kde vždy byli brány za lídry zahraniční a nejstarší hráčky, a když se řešilo, že něco neklape, byla to výkonnost. Jediná forma nějaké psychologické péče byl většinou společný negativní náhled na trenéra, který družstvo dokázal sjednotit. Ve vrcholové sezóně jsme absolvovaly dýchací terapie, jógu, atd. Ale systematickou práci žádnou.

Nyní jsi sama více nahlédla do toho, jak si sportovci mohou pomoct se svou psychikou, i jak jim může pomoci trenér. Získala jsi díky současnému vhledu do SportMind nějaký poznatek, který by Ti pomohl v době aktivního sportování? Případně je něco, co bys na základě nových poznatků vzkázala sportovcům a jejich trenérům o mentální přípravě?

Můžu potvrdit, že mentální příprava se stala nedílnou částí péče o sportovce jakéhokoliv věku, stejně tak, jako kondiční a zdravotní péče. Měla by se co nejrychleji odtabuizovat, protože při Té vší špičkové péči nám zbývá hlava, která nás limituje a kde můžeme udělat největší progres.

Ve SportMindu se mi hodně líbí týmové diagnostiky. Informace z nich by našemu týmu určitě pomohly. Je jich tam dost, například se z diagnostiky dají vyčíst role hráčů v týmech. Ne každý špičkový hráč je rozený lídr. Všichni si myslí, že když je někdo dobrý v určité věci, tak to bude umět předat dál. Ale to je kámen úrazu. Někteří hráči prostě nejsou protýmoví. A nejsou lídři. Být kapitán a mít zodpovědnost za ostatní přitom není zas taková sranda.

Z pohledu trenéra je hodně cenné, že může poznat, jak na něj hráči reagují. Trenéři si často umí vybrat tým, ale neumí s ním pracovat. Nedochází jim, že každý hráč potřebuje něco jiného, a že někdy je potřeba styl koučování kousek změnit.

Pokud se kouči naučí brát zřetel na mentální stránku týmu jako součást trénování, může jim to hodně pomoct. I celému týmu a jeho výsledkům. Celé vedení by mělo chtít vybrat si ty nejlepší hráče a dostat z nic to nejlepší. Pokud je tu možnost vylepšit problém v hlavě, ať to využijí. Jasně že je to něco, co doposud nedělali, a možná se i dozví, že v některých věcech se pletli. Buďme ale pokorní, vždyť cesty k dobrému výsledku jsou různé.

Děkuji za rozhovor.